středa 9. srpna 2017

ŽIVEL


Dnes si stále říkám, že nevím jak začít psát. "A jak nemůžu vědět?"
Napadá mě v hlavě, když všude okolo nás je inspirace.
Třeba voda.
Tok vody, je něco neuvěřitelného, klidného, ale zároveň, je to velká lavina, která se umí pořádně rozzuřit. Umí ničit, zaplavovat.
Nacházet skulinky, do kterých se dokáže dostat. Během pár minut, zboří naše základy domů (chat) na, kterých jsme dřeli, které pro nás mnoho znamenali. A už nejsou. Během pár minut, je to všechno pryč.
Pak tu máme další, co třeba vítr?
Ten, při kterém se dokážeme osvěžit ve vedrech, který nám rozfouká naše zrovna upravené vlasy. Pohraje si s námi, nejenom s námi, ale i s okolím. Dokáže neuvěřitelné věci. Věci, které ani my v této době a s těmito vymoženostmi nedokážeme zastavit. Pouze je dokážeme využít k našemu prospěchu, ale absolutně nad ním nemáme kontrolu. Ano, nemáme a nikdy mít nebudeme.
Mohu pokračovat dál? Co oheň?
Jeho žár spaluje, je nekontrolovatelný a někdy i neuhasitelný. Dlouho nám trvalo, než jsme ho dostali pod kontrolu, ale někdy nám to vůbec nejde. Někdy je stále mimo kontrolu a spaluje, vysokým žárem. Žárem, který ubližuje, který zanechává velké spáleniny. Ale, zároveň dokáže být příjemný. Dává nám teplo. Do jeho paprsků, se pokaždé zahledíme, inspirujeme se jím, zkoumáme jeho plameny, jeho barvy, které září ve tmě. Zpíváme si u něj, odpočíváme, bereme si z něj tu prudkost. Jeho barvy nám dokonale zamotávají hlavu.
Pak tu mám ještě zem.
Pevnou součást, našeho počínání. Ne nadarmo se říká. "Pevná půda pod nohama."
A co s tímhle vším zamýšlím? Jsme stejní, jako příroda. Dost, na to abychom si to uvědomili.
V každém z nás je kousek vody, která dokáže být klidná. Dokud nepřijde nepříjemnost, kterou dokážeme strhnout na zem. Pokoříme ji, i když někomu se to nemusí zdát. Ten někdo, může být dotčený, smutný z našeho úspěchu/počínání. Z našeho "čista jasna boření" Ono, to nebylo z "čista jasna." Ono to odplouvalo do naší nádrže, která už pomalu praskala, prodírala se dál. Nevydržela, to co nám nevyhovovalo a jednoduše se rozhodla udělat, něco víc pro sebe. Očistit se, oprostit od nečistot, které stále přitékaly, ale neodtékaly.
Vítr? v každém z nás je vzduch, který dýcháme, načerpáváme sílu, která nám prochází do každého koutku našeho těla, aby dodala sílu potřebným orgánům a především nám. Bez toho větru (kterým teď myslím kyslík) nedokážeme žít. Musíme ho mít a obzvlášť víc, pokud se rozhodneme přidat, udělat krok do neznáma. Lapáme po dechu, stále víc a víc, abychom lépe mysleli, udrželi se, měli výdrž, aby naše tělo mělo výdrž překonávat překážky. Takže, nám prosím neberte vítr z plachet. Nemělo by to smysl. Potom dokážeme být velice nekontrolovatelní, bezohlední. Zaměříme se na náš příjem ne na váš. 
Oheň?
Ten máme v "krvi" jeho prudkost, nám ukazuje kam až jsme schopni zajít. Pokud máme sny, cíle. Pokud máme vidinu, lepšího zítřka, lepšího roku, lepší budoucnosti. Ten vnitřní plamen, který v nás je podněcuje inspirace, kterým dáváme průchod, barvy a realitu. Nedej bože, kdyby nám někdo řekl opak. Náš vnitřní plamen se razantně změní ve vysoký žár, pro který jsme ochotni udělat cokoliv. I za cenu spálenin, které v té chvíli nevnímáme. Budeme tak nezkrotní, rozpálení pro naše sny, inspirace, tvoření reality, že zapomeneme na to kdo je a není přítel. Dokážeme vás natolik spálit, že už nebudete schopní vstát. Takže, bude nejlepší nehasit to co máme uvnitř a to čemu mi věříme. Vy nemusíte, ale nezkoušejte nás dopálit tím, že to nejde. Tím vyvoláte reakci, která nemusí být obzvláště ovladatelná ani pro vás ani pro nás.
Mám tu poslední shodu. Zem.
Ano země, po které každý den chodíme na, které se zastavujeme a odpočíváme, běháme, sedíme, malujeme, milujeme se, zabořujeme naše nohy do hlíny..... Je to ta věc, která nám umožňuje, jít si za tím co chceme, dělat kroky, kterými se dostaneme dále. Bez pevné půdy, nikam nedojdeme budeme stále na místě. Nepostavíme si na něj náš dům, nevykopeme díru na bazén. Nedokážeme nic z toho pro co žijeme. Moje pevná zem, jsem já a každý jeden z vás má tu svojí. Sebe.
Je to ta věc, o kterou se každý den opíráte, které nemusíte absolutně nic vysvětlovat, protože ona ví. Jistě, vnitřně ví, co vás trápí, co jste mysleli těmi slovy, které nikdo nechápe. Co a proč děláte takové činy, jako děláte. Nepotřebuje vysvětlení, potřebuje jenom vás, vaši lásku v sebe, výdrž a víru. Potom to ostatní, někoho kdo jí bude milovat taková jaká ona je bez ohledu na změnu. 
A to jsme my lidé, kteří jsme od sebe jiní každým originálním kouskem, myšlenkou, pozorováním, chováním, ale zároveň jsme stejní. Stejní jako je naše příroda, kterou nevnímáme a nebere na vědomí. Dokud nám není ouvej, dokud se nezměníme. Dokud nepochopíme určité věci, a tak to je. 

Milí drazí, uvědomujme si jak jsme z téhle části přírody ve svém nitru stejní, jak dokáže ubližovat druhým a sobě, ale také zároveň nekonečně krát odpustit, pomoci, milovat, objevovat, žít na plno. A tak žijte, užívejte, ano i se občas nahněvejte, ale odpouštějte a omluvte se pokud je to potřeba. Nebojte se přiznat si vaše chyby, tím rostete, poznáváte.
Nezapadněte do kolonky nuda, dav, lhostejnost, sobeckost, bezohlednost.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nebojte se napsat svůj názor.