pátek 31. března 2017

YOUNGSTERS

Hudba a taneční kroky, patří neodmyslitelně k sobě.
Co se, ale děje, když ani jedno z nich nezapadá? Ani kroky ani hudba.
Je to katastrofa?
Ne, není to požitek emocí. Ztrácí to emoční potěšení. Co to vlastně je?
To je ta věc, kvůli které při tanci máme husí kůži na ruce.(Emoce) Prožíváme, každý jeden pohyb, tanečníků na parketě. Co když ji, ale nemáme?
Co, když si už po skončení vystoupení, nepamatujeme název, ale prožitek? Co, když tam není, ani ten prožitek?
Tak, už si během a po konci nepamatuji nic. Nevnímám.
Možná, nám v hlavě naopak zůstane, nějaký jiný okamžik, jako z minulého roku v Benešově.

středa 29. března 2017

CHAMELEON, I TAKHLE SE MUSÍ FUNGOVAT.

Dlouho očekávané namalování. Mnoho, z Vás mi píše, proč se nemaluji.
Prostě mě to nebaví, někdy mi to přijde zbytečné, zdlouhavé a nudné. Nejraději, jsem prostě přirozená, i když nemám perfektní pleť. 
Prostě, se chci cítit v pohodě. Takže, zvýrazňuji jenom rty, občas hodím kapku make upu, i když to není moc vidět. Jako dekoraci použiji i tvářenku.
Nechci se cítit jako, obalená ve vrstvách strouhanky. Pod sluncem se opékat a výrazně lesknout. Stále mít po ruce zrcátko a kosmetickou taštičku. Přijde mi to jako ztracený drahocenný čas. Zabývat se tímhle, buď se sama sobě jednoduše líbím, nebo ne. Když ano, je to ku prospěchu nám všem, a když zrovna ne. Moje smůla, snažím se s tím v ten den vypořádat po svém. 
Jedině možná na fotkách se snažím, trochu více namalovat, ale není to ono a tak jsem zašla za profesionálem. 

pondělí 27. března 2017

MÝMA OČIMA, KONOPIŠTĚ

Nakonec, jsem se rozhodla, po celkovém lenošení vstát.
Popadnout foťák, vyrazit na Konopiště. 
Musela jsem využít, dnešního počasí a také stálosti Nikonu. 
Já Vám nevím, ale jako bych najednou viděla věci jinak. Všude se snažím vidět, věci po svém. Najít kousek krásy okolo nás a daří se to. Opravdu se to všechno děje, dostavuje se úspěch. Dostavuje se pocit pochopení, štěstí a já si přijdu, jak když jsem na to vše přišla až teď. Zajímalo by mě, co se to se mnou stalo?
Možná, jsem konečně otevřela oči, otevřela se světu. Otevřela se sobě. 
Anebo jsem jenom více vyrostla.



čtvrtek 23. března 2017

KOŠILOVÝ SNÍLEK

Někdy mám pocit, že jsem nerealistická a příliš zasněná. Snílek 
(Tohle, jsem často slýchala, od všech svých partnerů.)
Je, opravdu být špatné, zasněná ve své hlavě?
Vytvářet si své vlastní scénáře budoucnosti? Někdy, mě popadne slovo blázen. Ano, někdy při svém vyprávění si přijdu jak blázen i podle těch pohledů okolo. Jenže, si nemyslím, že je to vada. Naopak, je to skvělá věc, vidět věci nejenom černě a bíle.
Vidět je, opravdu tak jak sama chci, jak jsem si to představila, vytvořila. Přece, síla myšlenky, chápání a věření o tom to je.
Tohle jsou tři stabilní body, úspěchu. Chápat, věřit a myslet.
Jak, tohle vím? Podívejte se na mě, jako úplně normální vesnickou holku, která se snaží jít si za tím, co chce. Zatím, co jí baví, co jí naplňuje a především co si sama vysní. 

pondělí 20. března 2017

DO VĚTŠÍCH KALHOT.

A je to tady, měla jsem na vybranou buď rychlostí světla shodit přebytečných 5 kilo, abych zapnula kalhoty. Což, si řekněme v praxi nejde, pokud nemáte velké množství peněz na kontě na liposukci. Takže, mi prozatím, zbývala varianta koupit si o pár čísel větší velikost. 
Kdo už mě však delší dobu sleduje, je mu jasné, že všechno dělám po svém a nejraději nakupuji v Second Handu. 
Na mém instagramu, jste se dozvěděli, jak jsem skvěle nakoupila za 250Kč. Patery kalhoty, od různých značek např.: LEE, Armani Jeans….
A jelikož jsem to holka šikovná, chtěla jsem si do dvou jeansů, udělat díry. Což, se mi svým způsobem podařilo. Víc než jsem čekala, takže tu byl jeden menší problém. Přehnala jsem to. 

neděle 19. března 2017

SINGLE

Já a muži?
Mnoho z Vás zvědavců, je zvědavějších než by měli. Uvědomujete si to?
No, ok jdeme na to. Veřejný deník SINGLE.

Dlouho dobu, tohle téma neřeším, aspoň pokud nemusím. Jediný, koho to víc zajímá, jsou moji přátelé. Šuplík svobodná, asi nedělá dobrotu.
Stále si říkám, že teď na to nemám čas, a když si ho udělám. Stojí to za to, mé rande, jsou opravdu zajímavá a tak jsem se rozhodla se s vámi o to podělit. 
Není to nic proti ničemu, každý jeden z nás tohle řeší. 
Já jsem ve stádiu, nechávám to náhodě. Proč, se mám zabývat něčím co mi teď přijde zbytečné. 
" Případní zájemci, asi svěsí hlavu. "

SINGLE ČÁST 1

Jako ozvěna v mých uších, slyším to stále pořád a pořád dokola.
" Tak co chlapy? Už někoho máš? "
Jako by tohle bylo podstatné téma. Je?
Neřekla bych, vždyť potřebuji ho?
Ne.
Proč?
Halo, já se rozkoukávám.

čtvrtek 16. března 2017

PARLOR CAFÉ - ICE CREAM COOKIE SANDWICHES

Starý koncept v moderním pojetí. Mnoho z vás, ví, co to znamená. Vezmu starý nápad, který přetvořím do své doby.
Nemusí to být jenom nápad, může to být staré rezavé kolo z 30 let, o kterém vím, že to byl kousek. Ano byl, pro většinu je totiž teď, k ničemu. " Co s ním? "
Řekne si mnoho z Vás a kolo zahodí. Pak se tu najde jeden šikula, který v tomhle vidí novou možnost - příležitost, ukázat něco navíc.
Vrhne se tedy na předělání. Chce zachovat koncept, ale design si přetvoří do dnešní doby. Do toho, co vyhovuje lidem dnes, plus s kouzlem.
A já jsem tu, stojím před krásným starým kolem s kouzlem. Není, to jenom kolo, před kterým stojím, je to celý koncept Parlor Café.

sobota 11. března 2017

RESTAURACE TORO

Některá naše oblíbená, místa potřebují více času, než ostatní naše místa.
Čím, je tohle zapříčiněno?
Možná, naší větší pohodlností, rozjímáním anebo obsluhou. Ano, i tohle se na našich místech stává. Není to nic neobvyklého, jiná směna jiné podmínky, jiné návyky, jiné zacházení. Tohle je to, co nás zdržuje, ale někdy přijde i vhod. Ne vždy, chvátáme rychle domů, ne vždy potřebujeme každým 20 minut novou kávu. 
Někdy chceme čas, jenom pro sebe, pro přátelé i s prázdnou sklenicí a časem navíc.

středa 8. března 2017

UDĚLALA JSEM CHYBU

Chyby nás, posouvají napřed. Každá chyba, je dobrá k uvědomění.
Ano, ještě je stále stejný den. Stále jsem na sebe vnitřně naštvaná.
Jenom se změnila jedna podstatná věc. 
Uvědomila, jsem si, proč jsem skončila tady.
Tady, nahněvaná na sebe. Nahněvá na to, na jakém jsem rozcestí. 
Na tom, proč se tím zabývám.
Většina se bojí chyby přiznat, je to lidské. Chtít se cítit v téhle době dokonalým.
Nezazlívám to nikomu, i já sama jsem to dříve chtěla. Chtěla jsem to, protože jsem byla hloupá. Stylizovala se do něčeho jiného. Do někoho jiného. Jeden čas mi to dobře, vycházelo.
Ano, i tohle se dělo.

úterý 7. března 2017

NAŠTVANÁ NA SEBE SAMU.

Jsem naštvaná sama na sebe, kladu si v sobě otázky. Zda to co chci, není nereálné. Nebo lepší otázku kterou mám, je…
Opravdu chceme nemožné?
Každý jeden z nás, si někdy kladl, tuto otázku.
Zda to vše co děláme, na co myslíme, je náročné, těžké, nereálné.
Do jisté doby, jsem si tohle kladla i já. Pak jakoby, jsem tohle vše, vypustila. Žila tím, čím chci žít. Užívala si každého jednoho dne, který tu jsem. Pro někoho tohle může být směšné a pro druhého to je normální kladená otázka s vděkem.
Dneska, začal ten den.
Den, kdy jsem se nechala přesvědčit nad novým pohovorem.

sobota 4. března 2017

KAVÁRNA U PIARISTŮ

Další jedna, z mých oblíbených kaváren, do které chodím dost let. Řekla, bych až srdcová záležitost. Je, kavárna u Piaristů.
Neptejte se mě, jak je to dlouho, prostě je to dlouho. Sama nevím, počítat se mi to nechce. Nejsem dobrý počtář, i když, tohle by mi nemuselo dělat problém. Není to složité počítání.

Opravdu jsem ráda, že i já mám někdy takový zvyk. Zvyk, vracet se tam kde je mi dobře. Určitě to je dobrá věc, být na něčem závislý. Pokud, je to prospěšná věc, pro všechny strany.
Zda je to prospěšné pro mě? No asi ano, a nesmím lhát co?
Sakra, dává mi to příčinu se nad tím zamyslet, abych nelhala.

středa 1. března 2017

BISTRO& CAFE PŘÍBĚH

Sedím si v nádherné Týnecké kavárně. 
V hlavě přemítám nad tímto místem, které se tu přede mnou ocitá.
Pokud, zapátrám do minulosti toho místa, objevím se v pizerii, která se tu dříve nacházela.
Tohle, nejde srovnat s tím co se tu teď děje. Co tu je.
Porozhlížím se po čisté místnosti. Která je v minimalistickém stylu.
Přede mnou jsou čisté dřevěné stoly, výhled na terasu před kterou je most.
Někdo, by se mohl zarazit, tímto výhledem na most. Já se ptám proč?
Nikomu to nevadí, ani mě ne. Po mostě se prochází hloučky lidí, každý je od sebe odlišný, povahově, vzhledem, dovednostmi a mnohým dalším.
Auta jsou barevná, velikostně jiná, jinak rychlá.
Pokud, bych to nerozvedla do tohoto detailu, nezvedla hlavu před sebe. Ani bych si toho nemusela všimnout. Má hlava stále hledí do obrazovky monitoru. Malým kouskem vnímám rychlost aut, ale nijak mě to neodvádí od toho všeho krásného tady.
Nezáleží co se děje tam venku, je to jenom pohled.  Záleží co se odehrává tady.
Protože tady teď sedím, tady vnímám tu atmosféru nic venku mě nemusí rozptylovat.