čtvrtek 23. února 2017

TOK ŘEKY

Nedokážu říct, čím je dnešek výjimečný.
Zda je to tím, že venku je 15 stupňů. Sluníčko svítí, sníh povoluje, do vody, která se zvedá do velkých výšin našich krajních břehů. Pomalu se vylévá z koryta.
Z mostu slyším to šumění, které z ní vychází, teče tak rychle, hlasitě, prudce. Nezastavuje se před ničím, už nenaráží na kameny, o které se rozprskne do vzduchu.
Teď ..... kapky vody, lehce vylétly do vzduchu, ale teď už ne. Zrovna teď, jsou kameny pomalu, pokořeny. Mizí do prudce se linoucí vody.
Pozoruji tu náhlou změnu, která se pode mnou odehrává.
Ve stejný moment, se v mé hlavě objevují různé otázky.

úterý 21. února 2017

JEDNÍM KROKEM DO POHÁDKY

Minule jsem tu psala, o Adidasech a na to konto, jsem musela vytáhnout vyšší boty. 
Nedala jsem si říct, musela jsem to zkusit, zda na nich opravdu už neumím cupitat jako popelka z pohádky. Představte si, umím na nich cupitat, ale ne tak elegantně jako dříve. 
Ne smyslně, ale spíš hekticky, rychle a nerovnoměrně. Což znamená, že opravdu na plné čáře vyhrají botky bez jakékoliv nepohodlné zátěže.
Navíc se opravdu bojím, kdybych někam cupitala tou svojí rychlostí, tak bych musela vyjet o hodinu dříve. Kdybych pak šla se svým rychlíkem….
No, jako popelka, která ztratila jeden střevíček, bych ztratila dva, jelikož bych je musela shodit ze svých malých nohou. Odhodit do svých rukou a cupitat po svých holých nožkách. Takže bych byla oblečená, neoblečená, obutá neobutá a spíše jako princezna koloběžka.
A nerada bych sebrala roli všem pohádkových bytostem, které mě teď v hlavě napadají.

sobota 18. února 2017

TOUHA, PO OBUVI ADIDAS SUPERSTAR

Dlouhou dobu, jsem nemohla přijít na jinou obuv než na podpatky. Brala jsem si je kamkoliv. Teď, po čase. Zjišťuji, jak ta obuv, už není tak podstatná a spíš se zaměřuji na pohodlnost, svých nohou. Proč?
Jelikož, po většinu času opravdu chvátám, tak potřebuji mít více v jednom. Nerada bych, jednu svojí nohu nechala zaseknutou na Pražských dlaždicích.
Tak a teď nastal ten moment. 
Moment toho, jakou pohodlnou botu?
Vyzkoušela jsem jich několik. Problém je v tom, že já chci mít pohodlnost, ale i design. Pokud mám šlapat po svých, musím to zkombinovat i se svým stylem.

A budete se mi divit, já jsem našla pro sebe ty pravé.

úterý 14. února 2017

ORION

Musím říct, že dnes víc než kdy jindy, ve mě proudí tolik emocí, tolik štěstí. 
Nevím, zda je to zmiňovaným Valentýnem, nebo tím vnímáním.
Prostě jsem šťastná a vykřičela bych to světa. 
"Dobře, stačila jsem to vykřičet jenom do louky. Řeknu vám, bylo to tak ulevující.
Nemám, sice zatím splněné všechny sny, které jsem si vysnila. Nejsem zdaleka u cíle (i když, bych chtěla.), ale jdu touhle cestou, která mě vede všemi hrbolky. Jenž, mi dávají novou sílu a zkušenosti. Vedou mě zdárně do cíle. Těší mě to, všechno."

Nebyla bych to já, kdybych o tom něco nesesmolila. Baví mě smolit tyhle slova….

sobota 11. února 2017

CO TAKHLE? SEBEVĚDOMÁ A ZASNĚNÁ....

..... Bere její lehké tělo do náručí. Položí jí na lavičku.
Klekne si mezi její nohy, ty si omotá okolo svých boků.
Hledí na přirozenou krásu, která je před nim. Nejraději by si jí vzal hned, bez okolků. Tak po ní touží. Zkouší to tak, aby si to vychutnali oba dva. Přiblíží se k ní…
Jedno její ramínko stahuje dolů, stále z ní nespouští oči, druhé ramínko. Podprsenka jí drží pouze na prsou. Pozastavil se, čeká. Jakoby vycítila co tím myslí, její ruce se objeví u zapínání. Pomalu si jí rozepne, v okamžiku jí spadne do klína.
Zahodí jí směrem ke dveřím. ...Napřímí se k ní jeho ruka směřuje na její prso. Lehce ho mačká. Druhou rukou si okolo sebe povoluje deku.
Ta samá ruka, směřuje do jejího roztouženého klína. Cítí její připravenost. Stahuje jí kalhotky. Lehce se zapře o své ruce, nadzvedne zadeček. Sejme z ní poslední část oblečení. Musí povolit nohy, které má okolo něho.

úterý 7. února 2017

NEUTICHAJÍCÍ DŘEVORUBEC

Tak tohle, jedině mě teď napadá, když má oči, jsou unavená a hlava mi padá na klávesnici.
Jasně si vybavuji pokyny k dnešní pomoci,

- mlaskej
- nereaguj
- stiskni nos
- lehce ššššš

Věřte mi, sakra ani jedna takhle věc nejde. Zkusila jsem, tedy jenom nemlaskej, a název šššš.
Nic dalšího, by nebylo vhodné, vhledem k tomu kde se nacházím.
Opravdu ležím, na nemocním pokoji, jsem unavená. Hodiny na mém notebooku, ukazují 2 hodiny ranního času. Nutně, potřebuji jednu věc....spánek, jenž mi je odebrán, zvukem neutichajícího dřevorubce. Jak někdo tak mladší, postarší dokáže vytvářet zvuky. Šířící se jako válka na frontě. Nejenom po našem pokoji, ale i mnohem dále.
Obsáhla bouře dnešního večera.



 Doteď, si nejsem jistá, zda za si za tohle nemohu sama. " Jak se mohu, ptát sestřičky. Zda mi jsem, někoho přidělí. Když tu, prostě mělo být volno? Měla jsem tu být sama, jako královna na bojišti, mezi čtyřmi stěnami. Ležet uprostřed velkého pokoje, obklopena dvěma modrými loděmi na obzoru."

"Holka, nikdy nechtěj něco pro sebe samou. Obzvlášť, když si potřebuje tvoje mladé tělo, odpočinout, Nechtěj, v tu dobu přítomnost dalších lidí.
Někdy máš být prostě sama.
Sama se svými myšlenkami. Věřte mi, zrovna teď, v tuto chvíli, bych nechtěla nic jiného než kus čistého, klidného spánku. Linoucím se po našem společném pokoji.
Klid. Ticho. Slyšet, cupitající sestřičky po vzdálené chodbě. Věnovat se svým snům, svému odpočinku.

Připadám si jako rošťák, z filmů.
"Babička" ... - oběť... (spícího dřevorubce) ležící nic netušící, na své posteli. V pohodlí svých bílých peřin. Odkázána sama na sebe a na své zvláštní lesní zvuky.
Já .... mladý nevychovanec…. (rošťák v dětském věku)
Zkoumající příčinu toho všeho.
Kuk na pozorovací stanici. Nádech - výdech - nádech - zabručení mezi lesy… ústa se otevírají, zavírají. Vychází z nich zkáza dnešního večera…
Já, jakožto malý ne otrhanec. Lezu si to pod danou postelí. Zkouším výdrž svým vlastním nohou.
Nadzvednu - povolím - nadzvednu - povolím ....sakra nic. Těžkost jejího těla neunesu. Povylezu…
Zesiluje to. V mém výrazu je odhodlání, dnešního tajemného večera v lese,
Zdolat to. Odolat dnešní zkoušce,
Jedeme dále. Co tu ještě máme? Co trocha zašimrání na tyčící se plachetnici, na její tváři?
CVAK…
Ticho… lehký nádech....ruka její se zvedá. Má odchází, schovaná pod kousek lodi, na které pluje v jejích snech. Lehce se zašimrala na své plachetnici.
ČEKÁM ....nedočkavěji než kdy jindy… V místnosti se rozhostilo ticho.
Slyším vlastní myšlenky...raduji se ....raduji se…. Předčasně.
Můj, úsměv strnul.
Hlas, linoucího se dřevorubectví je silnější, než kdy mohl býti.
Jako správný rošťák, rozhodně na něco přijdu…
Honem v hlavě srovnat možnosti. Co mohu a nemohu….? Jsem ztracen… Upadám v boji…
Až najednou, zkouším jinou taktiku.
Co takhle, danou osobu probudit? Není to lehký úkol po, pilulce na ostrov snů. To je zcela nemožné, zkouším, co to jenom dá. Všechny marné pokusy, jsou ty tam.
Zbývají poslední pokusy, mého večera.
"Babi, no tak?"
Nic...jsem v posledním boji před porážkou. Tak počkej.
Beru… bílý jogurt jako zásobu, na horší časy.
"Uvidíme, jak ti ráno bude…“
Na jejím těle, je jedna okázalost, V podobě bílých sametovým rukavicích. Zakrývající závoj, na jejím bojovém nástroji.
Uvidíme, jak si s tím poradíš?
Jako správný lump.
Sám padám za vlast, pouze vždy lehce nadskočím při dalším zvuku.
 Má hlava mi padá, na má ramena. Je klid, v tuto chvíli je klid.
Výhra?
Ne?
Pouze lehké pootočení. Rány z lesa, přicházejí silnější a silnější….


Věřte mi, nějak takhle by to v mé hlavě bylo.
Teď vím jedno, než jsem se dokopala k dopsání je půl 3. Sluchátka v mých uších, nezvládají přehlušit ruch.
Cítím na svém těle, vyčerpanost. Doufám, že jsem se dostatečně unavila aspoň na pár (2 hodiny) spánku.


Ps: doufám, že většina zná nadsázku daného textu. Nerada bych, zodpovídala na nesmysly, dnešní unavené noci,
Věřte mi, nemám na to energii… Sama padám na svou loď.