čtvrtek 10. srpna 2017

KŠANDY


"Vždyť se podívej, jak na tebe hledí."...mluví ke mě ego
"I ty jedna, holka vesnická. Ty tvoje sny, představy."....nedá mu to a vede si sám svůj monolog, bez mé reakce. Ignoruji ho.
Jako vždy, vylezu ze své Sněhurky, mezi ty lidi. Ano, ty lidi, kteří své cíle propili u každodenní nálože piv. 

středa 9. srpna 2017

ŽIVEL


Dnes si stále říkám, že nevím jak začít psát. "A jak nemůžu vědět?"
Napadá mě v hlavě, když všude okolo nás je inspirace.
Třeba voda.
Tok vody, je něco neuvěřitelného, klidného, ale zároveň, je to velká lavina, která se umí pořádně rozzuřit. Umí ničit, zaplavovat.

neděle 23. července 2017

BEZ TVÁŘE


V článku Úsměv, jsem se zmiňovala, jak jsem byla nadšená a nemohla jsem vybrat z fotek a dneska? No, podívejte se sami. Nemohla jsem vybrat poměrně kvalitní fotku s úsměvem, tak jsem usoudila, že dneska není ten den na publikování úsměvu a pocitů, ale je den Bez Tváře.
Co to znamená? Vcelku nic, každý máme někdy den, kdy se nechceme veřejnosti ukazovat a sdílet s nimi svůj vnitřek, své pocity. Proč?No,většinou světu přece sdělujeme jenom to pozitivní, co nás nabíjí co nás posouvá. Proč? Protože chceme, aby si nás tak pamatovali. Stále usměvavé, pozitivní, nabití energií, sebe-rostoucí, ale to přece není jenom o tom.

neděle 9. července 2017

PRŮHONICKÝ PARK

Cítím, stále tu vůni. Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem jí cítila naposledy. Ano, takový čistý vzduch. Těžko uvěřit, tak blízko dálnice. Ta čistota, klid a teplo. To teplo, cítím jak mi sluneční paprsky dopadají na mé lehce nahé tělo.

středa 5. července 2017

DĚDA A JÁ

Sedím na prosluněné terase, nohy mám nahoře na křesle. Vedle mě je stůl, kde mám horkou kávu, jejíž vůně se mi line přímo do obličeje, popoháněna slabým letním větříkem. Hlavu mám namířenou na klín, kde se snažím zprovoznit můj notebook.
"Ahoj, spisovatelko."....Vytrhne mě hlas, který pochází od dědy.
"Čau dědo."

neděle 25. června 2017

ÚSMĚV

Slunečné dny, další věc, která mi na tváři vykouzlí úsměv. Nebylo to tak dávno, co jsem se nehodlala ani usmát, natož se fotit s úsměvem na rtech. Prostě, jsem svůj úsměv neměla ráda. Myslím to doslova.

středa 7. června 2017

ŠMUDLA U MĚ V HLAVĚ.


Někdy, jsou mé pocity opravdu zmatené, sama si nevím rady. Jako bych měla v hlavě nějakého malého šmudlu, co mi tam dělá bordel.
Lítá mi z hlavy do těla a všude, motá vše do sebe.
Sakra, to je den, říkám si dneska, při hrnku kávy s nohou nahoře na stole, sluchátka na uších.
Hlavou zabořenou do křesla a rukami na klávesnici.

pondělí 22. května 2017

HRA, JMÉNEM SLOVA

Mnoho z nás, má mnoho přání, mnoho snů.Každý jeden z nás, si něco přejeme. A ejhle, ono netrvá věčně a věci sny, přání se nám začínají plnit.
Jenže, trochu jinak, než jsme si sami představovali,než jsme chtěli a co teď s tím?
Začít používat ty správná slova, řekla bych.Nebo lépe, vyřknout ty správná slova. 
Jak jsou ty dvě věty podobné, ale zároveň jiné. 


neděle 21. května 2017

KONOPIŠTĚ

Čas, provětrat hlavu. 
Kam nejraději utíkám? Do přírody, s hudbou a foťákem.
Jelikož, zrovna teď, jsem se objevila v Benešově. Volba byla jasná, Konopiště.
Je to kousek, uklidňujícího místa, které je každý den jiné. 
V tom je i to kouzlo, detailů a, že mi Panny jsme na ty detaily až až.
Mohly by jste nám říkat Detailisty a stejně by jste to přesně nevyjádřily. Ale, do toho zabíhat nebudeme.
Nebo ano?

neděle 14. května 2017

HŘBITOV BLÁZNŮ

Jak popsat emoci, kvůli které jsem sedla do auta a jela na hřbitov? Říkejme jí, třeba zvědavost. 
Zvědavost, která mě táhla podívat se, do pro mě neznámého hřbitova.
Jsem tady. Stojím před velkou železnou bránou. Řetěz je obtočen, okolo brány.
V první chvíli, hledám informace. Nic, žádná otevírací doba, žádné informace. Poodstoupím od brány, zahledím se dovnitř, na druhé straně vidím branku.

čtvrtek 27. dubna 2017

DLOUHÁ BUNDA

Nevadí mi, jaké je venku počasí, jelikož a protože správný módní nadšenec, musí ve své skříni najít všechno, na každou příležitost, kterou nám nabízí (počasí) tyto dny.
Dneska, je zrovna ten den, kdy si sluníčko hraje na schovávanou mezi mraky a při chvilkách nepozornosti, prostě vykoukne.

čtvrtek 20. dubna 2017

BAŤA ZLATÉ BOTKY

Každá žena, potřebuje pohodlnost, styl a sebe samu.
Já mám všechno tohle.
Pohodlnost v botách značky Baťa.
Styl, který je, každým dnem jiný.
Sebe samou, která musí růst, aby mohla vůbec být.
A všechno tohle, jde krásně dohromady, nemyslíte?

neděle 16. dubna 2017

RADŠI, JSEM ŠLA FOTIT

Někdy mě napadá, že opravdu nevím co psát. Co dělat, jak dospět rychle k výsledkům. I já jsem občas ztracená, rozhozená.
V tu chvíli, mám na vybranou, nechat rozrůstat tyhle myšlenky nebo?

středa 5. dubna 2017

BODY STYLE, VE VYPUŠTĚNÉM RYBNÍKU

Málo co mě uchvátí, to je o mně známé. Aspoň, moji blízcí to vědí. Pokud, se pro něco nenadchnu, nechává mě to chladným, nesoustředěným, ignorantským člověkem. Nic, se mnou nehne, nikdo a nic mě nepřesvědčí.
Seknu se. 
A beru to jako velké plus. To byste se divili, co já všechno neumím, protože zrovna teď, jsem se pro to nemohla nadchnout. 
Časem k tomu, ale třeba dospěji, ať sama nebo s pomocí. Teď si můžete říct, jak jsem ignorantská, nepřizpůsobivá změnám atd. Problém je v tom, že v tu danou chvíli to nepotřebuji a proto se pro to nenadchnu.
To je celé, jednoduché řešení ne?

pátek 31. března 2017

YOUNGSTERS

Hudba a taneční kroky, patří neodmyslitelně k sobě.
Co se, ale děje, když ani jedno z nich nezapadá? Ani kroky ani hudba.
Je to katastrofa?
Ne, není to požitek emocí. Ztrácí to emoční potěšení. Co to vlastně je?
To je ta věc, kvůli které při tanci máme husí kůži na ruce.(Emoce) Prožíváme, každý jeden pohyb, tanečníků na parketě. Co když ji, ale nemáme?
Co, když si už po skončení vystoupení, nepamatujeme název, ale prožitek? Co, když tam není, ani ten prožitek?
Tak, už si během a po konci nepamatuji nic. Nevnímám.
Možná, nám v hlavě naopak zůstane, nějaký jiný okamžik, jako z minulého roku v Benešově.

středa 29. března 2017

CHAMELEON, I TAKHLE SE MUSÍ FUNGOVAT.

Dlouho očekávané namalování. Mnoho, z Vás mi píše, proč se nemaluji.
Prostě mě to nebaví, někdy mi to přijde zbytečné, zdlouhavé a nudné. Nejraději, jsem prostě přirozená, i když nemám perfektní pleť. 
Prostě, se chci cítit v pohodě. Takže, zvýrazňuji jenom rty, občas hodím kapku make upu, i když to není moc vidět. Jako dekoraci použiji i tvářenku.
Nechci se cítit jako, obalená ve vrstvách strouhanky. Pod sluncem se opékat a výrazně lesknout. Stále mít po ruce zrcátko a kosmetickou taštičku. Přijde mi to jako ztracený drahocenný čas. Zabývat se tímhle, buď se sama sobě jednoduše líbím, nebo ne. Když ano, je to ku prospěchu nám všem, a když zrovna ne. Moje smůla, snažím se s tím v ten den vypořádat po svém. 
Jedině možná na fotkách se snažím, trochu více namalovat, ale není to ono a tak jsem zašla za profesionálem. 

pondělí 27. března 2017

MÝMA OČIMA, KONOPIŠTĚ

Nakonec, jsem se rozhodla, po celkovém lenošení vstát.
Popadnout foťák, vyrazit na Konopiště. 
Musela jsem využít, dnešního počasí a také stálosti Nikonu. 
Já Vám nevím, ale jako bych najednou viděla věci jinak. Všude se snažím vidět, věci po svém. Najít kousek krásy okolo nás a daří se to. Opravdu se to všechno děje, dostavuje se úspěch. Dostavuje se pocit pochopení, štěstí a já si přijdu, jak když jsem na to vše přišla až teď. Zajímalo by mě, co se to se mnou stalo?
Možná, jsem konečně otevřela oči, otevřela se světu. Otevřela se sobě. 
Anebo jsem jenom více vyrostla.



čtvrtek 23. března 2017

KOŠILOVÝ SNÍLEK

Někdy mám pocit, že jsem nerealistická a příliš zasněná. Snílek 
(Tohle, jsem často slýchala, od všech svých partnerů.)
Je, opravdu být špatné, zasněná ve své hlavě?
Vytvářet si své vlastní scénáře budoucnosti? Někdy, mě popadne slovo blázen. Ano, někdy při svém vyprávění si přijdu jak blázen i podle těch pohledů okolo. Jenže, si nemyslím, že je to vada. Naopak, je to skvělá věc, vidět věci nejenom černě a bíle.
Vidět je, opravdu tak jak sama chci, jak jsem si to představila, vytvořila. Přece, síla myšlenky, chápání a věření o tom to je.
Tohle jsou tři stabilní body, úspěchu. Chápat, věřit a myslet.
Jak, tohle vím? Podívejte se na mě, jako úplně normální vesnickou holku, která se snaží jít si za tím, co chce. Zatím, co jí baví, co jí naplňuje a především co si sama vysní. 

pondělí 20. března 2017

DO VĚTŠÍCH KALHOT.

A je to tady, měla jsem na vybranou buď rychlostí světla shodit přebytečných 5 kilo, abych zapnula kalhoty. Což, si řekněme v praxi nejde, pokud nemáte velké množství peněz na kontě na liposukci. Takže, mi prozatím, zbývala varianta koupit si o pár čísel větší velikost. 
Kdo už mě však delší dobu sleduje, je mu jasné, že všechno dělám po svém a nejraději nakupuji v Second Handu. 
Na mém instagramu, jste se dozvěděli, jak jsem skvěle nakoupila za 250Kč. Patery kalhoty, od různých značek např.: LEE, Armani Jeans….
A jelikož jsem to holka šikovná, chtěla jsem si do dvou jeansů, udělat díry. Což, se mi svým způsobem podařilo. Víc než jsem čekala, takže tu byl jeden menší problém. Přehnala jsem to. 

neděle 19. března 2017

SINGLE

Já a muži?
Mnoho z Vás zvědavců, je zvědavějších než by měli. Uvědomujete si to?
No, ok jdeme na to. Veřejný deník SINGLE.

Dlouho dobu, tohle téma neřeším, aspoň pokud nemusím. Jediný, koho to víc zajímá, jsou moji přátelé. Šuplík svobodná, asi nedělá dobrotu.
Stále si říkám, že teď na to nemám čas, a když si ho udělám. Stojí to za to, mé rande, jsou opravdu zajímavá a tak jsem se rozhodla se s vámi o to podělit. 
Není to nic proti ničemu, každý jeden z nás tohle řeší. 
Já jsem ve stádiu, nechávám to náhodě. Proč, se mám zabývat něčím co mi teď přijde zbytečné. 
" Případní zájemci, asi svěsí hlavu. "

SINGLE ČÁST 1

Jako ozvěna v mých uších, slyším to stále pořád a pořád dokola.
" Tak co chlapy? Už někoho máš? "
Jako by tohle bylo podstatné téma. Je?
Neřekla bych, vždyť potřebuji ho?
Ne.
Proč?
Halo, já se rozkoukávám.

čtvrtek 16. března 2017

PARLOR CAFÉ - ICE CREAM COOKIE SANDWICHES

Starý koncept v moderním pojetí. Mnoho z vás, ví, co to znamená. Vezmu starý nápad, který přetvořím do své doby.
Nemusí to být jenom nápad, může to být staré rezavé kolo z 30 let, o kterém vím, že to byl kousek. Ano byl, pro většinu je totiž teď, k ničemu. " Co s ním? "
Řekne si mnoho z Vás a kolo zahodí. Pak se tu najde jeden šikula, který v tomhle vidí novou možnost - příležitost, ukázat něco navíc.
Vrhne se tedy na předělání. Chce zachovat koncept, ale design si přetvoří do dnešní doby. Do toho, co vyhovuje lidem dnes, plus s kouzlem.
A já jsem tu, stojím před krásným starým kolem s kouzlem. Není, to jenom kolo, před kterým stojím, je to celý koncept Parlor Café.

sobota 11. března 2017

RESTAURACE TORO

Některá naše oblíbená, místa potřebují více času, než ostatní naše místa.
Čím, je tohle zapříčiněno?
Možná, naší větší pohodlností, rozjímáním anebo obsluhou. Ano, i tohle se na našich místech stává. Není to nic neobvyklého, jiná směna jiné podmínky, jiné návyky, jiné zacházení. Tohle je to, co nás zdržuje, ale někdy přijde i vhod. Ne vždy, chvátáme rychle domů, ne vždy potřebujeme každým 20 minut novou kávu. 
Někdy chceme čas, jenom pro sebe, pro přátelé i s prázdnou sklenicí a časem navíc.

středa 8. března 2017

UDĚLALA JSEM CHYBU

Chyby nás, posouvají napřed. Každá chyba, je dobrá k uvědomění.
Ano, ještě je stále stejný den. Stále jsem na sebe vnitřně naštvaná.
Jenom se změnila jedna podstatná věc. 
Uvědomila, jsem si, proč jsem skončila tady.
Tady, nahněvaná na sebe. Nahněvá na to, na jakém jsem rozcestí. 
Na tom, proč se tím zabývám.
Většina se bojí chyby přiznat, je to lidské. Chtít se cítit v téhle době dokonalým.
Nezazlívám to nikomu, i já sama jsem to dříve chtěla. Chtěla jsem to, protože jsem byla hloupá. Stylizovala se do něčeho jiného. Do někoho jiného. Jeden čas mi to dobře, vycházelo.
Ano, i tohle se dělo.

úterý 7. března 2017

NAŠTVANÁ NA SEBE SAMU.

Jsem naštvaná sama na sebe, kladu si v sobě otázky. Zda to co chci, není nereálné. Nebo lepší otázku kterou mám, je…
Opravdu chceme nemožné?
Každý jeden z nás, si někdy kladl, tuto otázku.
Zda to vše co děláme, na co myslíme, je náročné, těžké, nereálné.
Do jisté doby, jsem si tohle kladla i já. Pak jakoby, jsem tohle vše, vypustila. Žila tím, čím chci žít. Užívala si každého jednoho dne, který tu jsem. Pro někoho tohle může být směšné a pro druhého to je normální kladená otázka s vděkem.
Dneska, začal ten den.
Den, kdy jsem se nechala přesvědčit nad novým pohovorem.

sobota 4. března 2017

KAVÁRNA U PIARISTŮ

Další jedna, z mých oblíbených kaváren, do které chodím dost let. Řekla, bych až srdcová záležitost. Je, kavárna u Piaristů.
Neptejte se mě, jak je to dlouho, prostě je to dlouho. Sama nevím, počítat se mi to nechce. Nejsem dobrý počtář, i když, tohle by mi nemuselo dělat problém. Není to složité počítání.

Opravdu jsem ráda, že i já mám někdy takový zvyk. Zvyk, vracet se tam kde je mi dobře. Určitě to je dobrá věc, být na něčem závislý. Pokud, je to prospěšná věc, pro všechny strany.
Zda je to prospěšné pro mě? No asi ano, a nesmím lhát co?
Sakra, dává mi to příčinu se nad tím zamyslet, abych nelhala.

středa 1. března 2017

BISTRO& CAFE PŘÍBĚH

Sedím si v nádherné Týnecké kavárně. 
V hlavě přemítám nad tímto místem, které se tu přede mnou ocitá.
Pokud, zapátrám do minulosti toho místa, objevím se v pizerii, která se tu dříve nacházela.
Tohle, nejde srovnat s tím co se tu teď děje. Co tu je.
Porozhlížím se po čisté místnosti. Která je v minimalistickém stylu.
Přede mnou jsou čisté dřevěné stoly, výhled na terasu před kterou je most.
Někdo, by se mohl zarazit, tímto výhledem na most. Já se ptám proč?
Nikomu to nevadí, ani mě ne. Po mostě se prochází hloučky lidí, každý je od sebe odlišný, povahově, vzhledem, dovednostmi a mnohým dalším.
Auta jsou barevná, velikostně jiná, jinak rychlá.
Pokud, bych to nerozvedla do tohoto detailu, nezvedla hlavu před sebe. Ani bych si toho nemusela všimnout. Má hlava stále hledí do obrazovky monitoru. Malým kouskem vnímám rychlost aut, ale nijak mě to neodvádí od toho všeho krásného tady.
Nezáleží co se děje tam venku, je to jenom pohled.  Záleží co se odehrává tady.
Protože tady teď sedím, tady vnímám tu atmosféru nic venku mě nemusí rozptylovat.

čtvrtek 23. února 2017

TOK ŘEKY

Nedokážu říct, čím je dnešek výjimečný.
Zda je to tím, že venku je 15 stupňů. Sluníčko svítí, sníh povoluje, do vody, která se zvedá do velkých výšin našich krajních břehů. Pomalu se vylévá z koryta.
Z mostu slyším to šumění, které z ní vychází, teče tak rychle, hlasitě, prudce. Nezastavuje se před ničím, už nenaráží na kameny, o které se rozprskne do vzduchu.
Teď ..... kapky vody, lehce vylétly do vzduchu, ale teď už ne. Zrovna teď, jsou kameny pomalu, pokořeny. Mizí do prudce se linoucí vody.
Pozoruji tu náhlou změnu, která se pode mnou odehrává.
Ve stejný moment, se v mé hlavě objevují různé otázky.

úterý 21. února 2017

JEDNÍM KROKEM DO POHÁDKY

Minule jsem tu psala, o Adidasech a na to konto, jsem musela vytáhnout vyšší boty. 
Nedala jsem si říct, musela jsem to zkusit, zda na nich opravdu už neumím cupitat jako popelka z pohádky. Představte si, umím na nich cupitat, ale ne tak elegantně jako dříve. 
Ne smyslně, ale spíš hekticky, rychle a nerovnoměrně. Což znamená, že opravdu na plné čáře vyhrají botky bez jakékoliv nepohodlné zátěže.
Navíc se opravdu bojím, kdybych někam cupitala tou svojí rychlostí, tak bych musela vyjet o hodinu dříve. Kdybych pak šla se svým rychlíkem….
No, jako popelka, která ztratila jeden střevíček, bych ztratila dva, jelikož bych je musela shodit ze svých malých nohou. Odhodit do svých rukou a cupitat po svých holých nožkách. Takže bych byla oblečená, neoblečená, obutá neobutá a spíše jako princezna koloběžka.
A nerada bych sebrala roli všem pohádkových bytostem, které mě teď v hlavě napadají.

sobota 18. února 2017

TOUHA, PO OBUVI ADIDAS SUPERSTAR

Dlouhou dobu, jsem nemohla přijít na jinou obuv než na podpatky. Brala jsem si je kamkoliv. Teď, po čase. Zjišťuji, jak ta obuv, už není tak podstatná a spíš se zaměřuji na pohodlnost, svých nohou. Proč?
Jelikož, po většinu času opravdu chvátám, tak potřebuji mít více v jednom. Nerada bych, jednu svojí nohu nechala zaseknutou na Pražských dlaždicích.
Tak a teď nastal ten moment. 
Moment toho, jakou pohodlnou botu?
Vyzkoušela jsem jich několik. Problém je v tom, že já chci mít pohodlnost, ale i design. Pokud mám šlapat po svých, musím to zkombinovat i se svým stylem.

A budete se mi divit, já jsem našla pro sebe ty pravé.

úterý 14. února 2017

ORION

Musím říct, že dnes víc než kdy jindy, ve mě proudí tolik emocí, tolik štěstí. 
Nevím, zda je to zmiňovaným Valentýnem, nebo tím vnímáním.
Prostě jsem šťastná a vykřičela bych to světa. 
"Dobře, stačila jsem to vykřičet jenom do louky. Řeknu vám, bylo to tak ulevující.
Nemám, sice zatím splněné všechny sny, které jsem si vysnila. Nejsem zdaleka u cíle (i když, bych chtěla.), ale jdu touhle cestou, která mě vede všemi hrbolky. Jenž, mi dávají novou sílu a zkušenosti. Vedou mě zdárně do cíle. Těší mě to, všechno."

Nebyla bych to já, kdybych o tom něco nesesmolila. Baví mě smolit tyhle slova….

sobota 11. února 2017

CO TAKHLE? SEBEVĚDOMÁ A ZASNĚNÁ....

..... Bere její lehké tělo do náručí. Položí jí na lavičku.
Klekne si mezi její nohy, ty si omotá okolo svých boků.
Hledí na přirozenou krásu, která je před nim. Nejraději by si jí vzal hned, bez okolků. Tak po ní touží. Zkouší to tak, aby si to vychutnali oba dva. Přiblíží se k ní…
Jedno její ramínko stahuje dolů, stále z ní nespouští oči, druhé ramínko. Podprsenka jí drží pouze na prsou. Pozastavil se, čeká. Jakoby vycítila co tím myslí, její ruce se objeví u zapínání. Pomalu si jí rozepne, v okamžiku jí spadne do klína.
Zahodí jí směrem ke dveřím. ...Napřímí se k ní jeho ruka směřuje na její prso. Lehce ho mačká. Druhou rukou si okolo sebe povoluje deku.
Ta samá ruka, směřuje do jejího roztouženého klína. Cítí její připravenost. Stahuje jí kalhotky. Lehce se zapře o své ruce, nadzvedne zadeček. Sejme z ní poslední část oblečení. Musí povolit nohy, které má okolo něho.

úterý 7. února 2017

NEUTICHAJÍCÍ DŘEVORUBEC

Tak tohle, jedině mě teď napadá, když má oči, jsou unavená a hlava mi padá na klávesnici.
Jasně si vybavuji pokyny k dnešní pomoci,

- mlaskej
- nereaguj
- stiskni nos
- lehce ššššš

Věřte mi, sakra ani jedna takhle věc nejde. Zkusila jsem, tedy jenom nemlaskej, a název šššš.
Nic dalšího, by nebylo vhodné, vhledem k tomu kde se nacházím.
Opravdu ležím, na nemocním pokoji, jsem unavená. Hodiny na mém notebooku, ukazují 2 hodiny ranního času. Nutně, potřebuji jednu věc....spánek, jenž mi je odebrán, zvukem neutichajícího dřevorubce. Jak někdo tak mladší, postarší dokáže vytvářet zvuky. Šířící se jako válka na frontě. Nejenom po našem pokoji, ale i mnohem dále.
Obsáhla bouře dnešního večera.



 Doteď, si nejsem jistá, zda za si za tohle nemohu sama. " Jak se mohu, ptát sestřičky. Zda mi jsem, někoho přidělí. Když tu, prostě mělo být volno? Měla jsem tu být sama, jako královna na bojišti, mezi čtyřmi stěnami. Ležet uprostřed velkého pokoje, obklopena dvěma modrými loděmi na obzoru."

"Holka, nikdy nechtěj něco pro sebe samou. Obzvlášť, když si potřebuje tvoje mladé tělo, odpočinout, Nechtěj, v tu dobu přítomnost dalších lidí.
Někdy máš být prostě sama.
Sama se svými myšlenkami. Věřte mi, zrovna teď, v tuto chvíli, bych nechtěla nic jiného než kus čistého, klidného spánku. Linoucím se po našem společném pokoji.
Klid. Ticho. Slyšet, cupitající sestřičky po vzdálené chodbě. Věnovat se svým snům, svému odpočinku.

Připadám si jako rošťák, z filmů.
"Babička" ... - oběť... (spícího dřevorubce) ležící nic netušící, na své posteli. V pohodlí svých bílých peřin. Odkázána sama na sebe a na své zvláštní lesní zvuky.
Já .... mladý nevychovanec…. (rošťák v dětském věku)
Zkoumající příčinu toho všeho.
Kuk na pozorovací stanici. Nádech - výdech - nádech - zabručení mezi lesy… ústa se otevírají, zavírají. Vychází z nich zkáza dnešního večera…
Já, jakožto malý ne otrhanec. Lezu si to pod danou postelí. Zkouším výdrž svým vlastním nohou.
Nadzvednu - povolím - nadzvednu - povolím ....sakra nic. Těžkost jejího těla neunesu. Povylezu…
Zesiluje to. V mém výrazu je odhodlání, dnešního tajemného večera v lese,
Zdolat to. Odolat dnešní zkoušce,
Jedeme dále. Co tu ještě máme? Co trocha zašimrání na tyčící se plachetnici, na její tváři?
CVAK…
Ticho… lehký nádech....ruka její se zvedá. Má odchází, schovaná pod kousek lodi, na které pluje v jejích snech. Lehce se zašimrala na své plachetnici.
ČEKÁM ....nedočkavěji než kdy jindy… V místnosti se rozhostilo ticho.
Slyším vlastní myšlenky...raduji se ....raduji se…. Předčasně.
Můj, úsměv strnul.
Hlas, linoucího se dřevorubectví je silnější, než kdy mohl býti.
Jako správný rošťák, rozhodně na něco přijdu…
Honem v hlavě srovnat možnosti. Co mohu a nemohu….? Jsem ztracen… Upadám v boji…
Až najednou, zkouším jinou taktiku.
Co takhle, danou osobu probudit? Není to lehký úkol po, pilulce na ostrov snů. To je zcela nemožné, zkouším, co to jenom dá. Všechny marné pokusy, jsou ty tam.
Zbývají poslední pokusy, mého večera.
"Babi, no tak?"
Nic...jsem v posledním boji před porážkou. Tak počkej.
Beru… bílý jogurt jako zásobu, na horší časy.
"Uvidíme, jak ti ráno bude…“
Na jejím těle, je jedna okázalost, V podobě bílých sametovým rukavicích. Zakrývající závoj, na jejím bojovém nástroji.
Uvidíme, jak si s tím poradíš?
Jako správný lump.
Sám padám za vlast, pouze vždy lehce nadskočím při dalším zvuku.
 Má hlava mi padá, na má ramena. Je klid, v tuto chvíli je klid.
Výhra?
Ne?
Pouze lehké pootočení. Rány z lesa, přicházejí silnější a silnější….


Věřte mi, nějak takhle by to v mé hlavě bylo.
Teď vím jedno, než jsem se dokopala k dopsání je půl 3. Sluchátka v mých uších, nezvládají přehlušit ruch.
Cítím na svém těle, vyčerpanost. Doufám, že jsem se dostatečně unavila aspoň na pár (2 hodiny) spánku.


Ps: doufám, že většina zná nadsázku daného textu. Nerada bych, zodpovídala na nesmysly, dnešní unavené noci,
Věřte mi, nemám na to energii… Sama padám na svou loď.


čtvrtek 26. ledna 2017

JSEM ŽENA A NEMÁM SLOVA

Někdy jako třeba dnes, mi dojdou slova.
Probudím se s pocitem nemluvit. Vyřídit jenom to podstatné a zbytek mlčet.
Taky někdy máte takový pocit, vyčerpanosti slovní zásoby?
Co, tohle všechno zapříčiňuje?
Únava, počasí, špatná nálada, horoskop, lidé?
Na, tohle nemám vlastní odpověď a cizí nechci publikovat.
Prostě jsem pro dnešek přidám jenom fotky.
Bude to nejlepší co mohu udělat, nenašla bych text, o kterém psát.

středa 25. ledna 2017

POPELKA

Chápu to, každý z vás i z nás má někdy, mnoho otázek. 
Bylo by divné, kdyby je lidé vlastně neměly.Nebyli zvědaví, neměli své názory.Svět by byl nudný, stejný a to co? Nikdo nechce, každý z nás chce být originální - svůj.
Každý jeden z nás, si dělá věci po svém, obléká se podle svého. A u toho se dnes zastavím, u oblečení s názory a atmosférou. 

V dnešním týdnu jste mohli / můžete sledovat Popelku.
Většina to znáte.Čtyři soutěžící, dostanou peníze na útratu, na týdenní téma od stylisty. 
Navštěvují se u sebe doma, povídají si, šmejdí po outfitech, vyjadřují se, nakupují.Prostě soutěží… 
Ano, soutěží.Jako každá jiná soutěž musí mít pravidla.To snad všichni chápeme.
Trefit se do stylu a utratit penízky…


neděle 15. ledna 2017

ČESKÁ MISS

Normálně se k takovým věcem nevyjadřuji, ale nedá mi to. Něco ve mně mi říká, že bych měla něco malého na toto téma sepsat.

Ano, četla jsem mnoho reakcí jak pozitivních tak negativních.

Dlouho probíraná Česká Miss.
Možná jsem na svůj věk tzv. suchá, nudná, rozumná, vyspělá. A vidím, to opravdu jinak, než většina mých vrstevníků. Kteří jsou nadšení, zábavní, každý týden v baru…(co já vím…), ale vím jedno mám v hlavě trochu soudnosti…
Chcete mi říct, že to co dřív mělo zájem lidí, mladých dívek, médií. Se propadlo, na skandální dno, českého bulváru.
Asi tedy žiji opravdu ve svém uzavřeném suchém světě, a tohle mi přijde jako neprestižní akce.
" Myslím, že většině inteligentních lidí došlo jaká je to teď fraška. Udělat z dříve precizní soutěže pod vedením Pana Zapletala. Ostudnou komedii, jak v dnešní době potupit dívky. A chápu, že většině svým způsobem osobitých lidí se to může zdát jako cool, když neví co je to prestiž. (O dívkách se nebudu vyjadřovat, protože chápu, že pro zdánlivě svádivě úspěchy, je mnoho lidí schopné udělat dost.) "
Chápu, jakákoliv reklama je reklama. I já jí teď dělám, i když je z mého pohledu negativní.
(Jedná se pouze o to, jak to vnímám a cítím sama.)
Moc dobře vím, že se na mě snese mnoho další kritiky, možná se najde, někdo kdo se mnou bude souhlasit. Kdo ví? Nebudu nad tím polemizovat a vrátím se znovu k tématu.


Zcela chápu, jak se většina dívek chce prosadit v tomto oboru. Ať z jakéhokoliv důvodu. 
Nebudu se stydět, i já jsem jednou podlehla tomuto trendu, zkusit si to.
Byla jsem na castingu a nevyšlo to. Co si budeme povídat...malá...nezaujatá...silná.(..No nic. Teď to jsem, nepatří…)

Rozhodně vím, že pokud by měl někdo reprezentovat Českou republiku, na prestižních soutěžích ve světě. Rozhodně by to neměla být slečna, která vystavuje své tělo v metru, nalitá alkoholem.
Nezlobte se na mě, ale teď mi jasně řekněte, kde je získaná prestiž toho všeho? Kde se nachází opevnění imunity dívek? Charizma? 
..tyhle otázky mi kolují v hlavě.

Pamatuji si, jak každá mladá dívka vzhlížela k těmto soutěžím. Přála si být modelkou, něco to pro nás znamenalo. Teď to neznamená nic….
Jistě doba se mění, lidé chtějí něco jiného, než chtěli dříve. 
No, tak to je snad jasné, ale vsázet na lacinou nahost, alkohol a tanečky v metru? Kam to ty lidé dopracovali? Co je k tomu vede? Bujná fantazie prodávat tělo? 
Ano, i tohle se v módě dělá. To snad každý víme, ale víme, že decentně, smyslně, ne vulgárně.

Jistě, mnoho skvělých i neméně skvělých nápadů přichází, třeba po sklenici vína. Neříkám, že ne. Každý má takovou zkušenost, jenom většina si to opravdu nechá pro sebe.
Proč? Jsme si vědomi, i blbostí, které nám vyjdou z naší vlastní hlavy po sklenici vína…

Dovolím si, jsem zkopírovat, mé slova z fcb stránek, při komentování této situace.
Víc se k tomu vyjadřovat nebudu, protože si myslím, že mám cennější věci na práci, než se více zabývat tímto.






pondělí 9. ledna 2017

TULLE SKIRT

Dobře, teď tu možná malinko budu otravovat s královskými fotkami, ale mě to tak baví. Sníh, volnost, čistota.
Bílá nádhera a já. Není to kouzelné spojení?
" Ehm, prosím nevyjadřovat se, vím jak by to pro mě dopadlo.. "
( Stejně to většina udělá.. )

Ne, jedná se o to, že lidé by měli dělat to, co je baví. 

I, když je zrovna takové počasí, nezáleží na tom.
Hlavní je ta spokojenost. 
Pro mě, je to teď chvilka odreagování. Jsem stále završená, svojí prací 
( snem ), který dávám do knižní podoby.
Chce to vytrvalost, mnoho času, oči nad počítačem.
Je to těžké, velice těžké, ale ne tolik, abych to zabalila a šla o kus dál.
Držím a držím, dá to zabrat. Nebudu lhát, ale ta cesta stojí za to.


čtvrtek 5. ledna 2017

ZELENÝ KABÁT

Dneska, jsem si konečně musela odpočinout, od toho všeho. 
Monitoru, klávesnice, 4 stěn, myšlení... 
Naposledy, jsem si na chvilku zapřemýšlela, jak vlastně na to?
Co budu dělat, abych si odpočinula? 
První myšlenka, chci vypadnout ven.
Druhá myšlenka, chci si to užít, úplně vypnout.
Dalo mi to zabrat, ale přišla jsem na to.
Kde jinde si takhle opravdu odpočinu, než venku na čerstvém vzduchu, při focení.

úterý 3. ledna 2017

PRVNÍ NOVOROČNÍ PROCHÁZKA

Vánoční svátky, jsou pryč.
Někteří z nás, je promarnili stěžováním si.
( Ano, i tací jsou tu ještě mezi námi. Nezapomínejme na ně. )
Jiní z nás, si užívaly svých rodin ... přátel ... zábavy ....jídla ... lenošení ... pohádek .... četby .....partnera...
Než jsme se však nadály, přišel Nový Rok.

Mnoho z Vás, si dalo nějaké předsevzetí. I já ho svým způsobem mám, aniž bych ho vyřkla nahlas.